Bavíme-li se o kamnech 19. století, je nutné zmínit typ, který tehdy jednoznačně převládal – a to jak svou účinností, tak i uměleckým zpracováním. Jednalo se o tzv. tahová kamna.

Oproti jiným typům kamen té doby, například velmi rozšířeným kanónovým kamnům, byla výrazně účinnější. Horký vzduch totiž neodcházel přímo do komína, ale procházel soustavou tahů napříč celými kamny, obvykle ve dvou až třech patrech. Díky tomu se teplo v tělese kamen zadržovalo mnohem déle a vytápění bylo hospodárnější.

Nabídka těchto kamen byla velmi široká. Existovaly menší, méně zdobené modely, které si mohl dovolit téměř každý, ale také skutečná umělecká díla dosahující výšky přes dva a půl metru. Taková kamna zdobila především zámky, městské paláce či sídla tehdejších společenských elit.

Velmi pestrá byla také výzdoba. Na litinových plátech se objevovaly motivy inspirované antikou, historismem nebo romantickými výjevy. Poměrně rozšířené byly také lovecké motivy.

Co se týče dochovaných kusů, patří tahová kamna – zejména ta větších rozměrů – i přes svou někdejší oblibu a širokou produkci tehdejších sléváren mezi poměrně vzácné a obtížně dostupné sběratelské předměty. Důvod je poměrně prostý. Na rozdíl od jiných typů litinových kamen nebyla sestavena pomocí šroubovaných spojů, ale skládala se z většího množství samostatných dílů. A právě taková sestava volných částí se jen málokdy dochovala po více než 150 letech v kompletním stavu.